Vodnice – nenáročná podzimní zelenina
Vodnice, někdy také známá pod názvem Brukev řepák vodnice původně pochází z hornatých částí afrického Středozemí. Její pěstování má však v Evropě dlouhou tradici. Již ve starověkém Řecku a Římě byla považována za velmi významnou krmnou plodinu i kořenovou zeleninu. S nástupem brambor však její popularita značně klesala.
Vodnice je dvouletá rostlina, která je příbuzná s poměrně oblíbenými a také pěstitelsky nenáročnými asijskými zeleninami, jako je mitsuna či komatsuna. Od jí podobného a spolu často zaměňovaného tuřínu se pozná podle světle zelných listů bez voskového povrchu. Její kulovitá bulva se oproti ředkvičce vyznačuje nepálivou, vodnatou a šťavnatou chutí, která připomíná chuť kedlubny. Je vhodná jak pro přímý konzum, tak i pro tepelné zpracování. V kuchyni lze využít i její mladé čerstvé listy – podobně jako špenát či salát. Vodnice se mimo jiné i velmi dobře skladuje.
Výsev se provádí během letních měsíců (červenec, srpen) přímo na konečné stanoviště do hloubky 2–3 cm. Spon by měl být 30x15 cm. Po vzejití je zapotřebí rostlinky vyjednotit tak, aby od sebe byly vzdálené přibližně 15 cm. Vodnice není náročná na půdu, vyroste vám téměř kdekoliv (nejlépe hlinitopísčitá zásaditá půda) – nehodí se však do čerstvě vyhnojené půdy, kvůli větvení kořínků. Vodnice potřebuje během vegetace především dostatek vláhy – více než jiná kořenová zelenina. Stanoviště volte především slunečné.
Sklízí se dorostlé bulvičky do maximální velikosti tenisového míčku (kvůli dřevnatění). Sklizeň probíhá přibližně 6 týdnů od vysetí (od srpna do října). Pro omezení insekticidního poškození rostlin doporučujeme jako ochranu využít překrytí netkanou textilií a to především při jarním výsevu – proti dřepčíkům.
